Letadlo přistálo načas. Když přijede taxík (v rámci ubytování zdarma), pokouším se nasednout na sedadlo spolujezdce. Je tam ovšem volant. Ach ano. I v Irsku jezdí auta vlevo.
Cestou do školy zjišťuji, že v autobusech neberou ani bankovky, ani karty, mincí mám málo. Platí za mě paní, která nastupuje po mně. Cesta trvá zhruba ¾ hodiny. Jedu doubledeckerem, ráno se ovšem do druhého podlaží nedostanu. Je plné školáků a studentů ve školních uniformách, od příšerných teplákovek po tesilky. První den přejedu zastávku (nevím, že musím zvonit, aby řidič zastavil), a tak přijdu do školy pozdě.
Kurz, který navštěvuji, mi naneštěstí nepřináší mnoho nového. Vyjma cenné zkušenosti, jak se v mých hodinách patrně cítí studenti, pro které obsah hodiny není dostatečně challenging. Aplikuji strategie okoukané ve škole: prodlužuji si přestávky a o hodinách chodím na záchod. Následně činím předsevzetí, že na svých hodinách zapracuji. Míru úspěšnosti poznám podle počtu studentů odcházejících na záchod.
Během prezentací ostatních účastníků začínám oceňovat český vzdělávací systém. Co se týče vybavení, naše škola hraje jednoznačně prim. Komentáře typu „k tomuhle se naši studenti dostanou až na vysoké“ mě naplňují hrdostí.
Abych nebyla jen kritická, i v tomto kurzu přece jen čerpám nové informace a poznatky, které mě dozajista posunou dál a obohatí moje hodiny, jen bych uvítala, kdyby jich nebylo tak málo.
A tak tedy: Feicfidh mé go luath thú. (=See you soon.)
